Bohumila Chlupáčková

Bohumila Chlupáčková

Bohumila Chlupáčková je hlavní redaktorkou našeho magazínu a duší celého projektu. S křečky žije od dětství, kdy jí rodiče k deváti narozeninám pořídili první syrskou samičku jménem Pusinka. Klec tehdy stála na polici v dětském pokoji, krmilo se směsí ze zverimexu a vůbec nikdo netušil, že křeček potřebuje kolo o správném průměru nebo hluboké hrabací lože. Právě tahle zkušenost se později stala hnacím motorem její práce. Chtěla, aby se začínající chovatelé nemuseli dozvídat vše metodou pokus–omyl, často na úkor zvířete.

Vystudovala veterinární ošetřovatelství a řadu let pracovala v ordinaci specializované na drobné savce a exotická zvířata. Denně se tam setkávala s křečky s dentálními problémy, s kožními onemocněními, s následky nevhodné stravy i s obézními zvířaty z příliš malých klecí. Právě odtud pramení její důraz na prevenci. Podle ní se většině zdravotních potíží dá předejít správným vybavením, vhodným krmivem a pravidelným pozorováním chování zvířete. Dodnes se proto při psaní o nemocech opírá o praktické zkušenosti z ordinace a o konzultace s veterináři, kteří se na malé savce zaměřují.

Bohumila se v průběhu let věnovala chovu obou nejrozšířenějších druhů. Syrští křečci ji fascinují svou samotářskou povahou, mohutným tělem a překvapivou inteligencí, džungarští zase svou mrštností, drobnou velikostí a pozoruhodným zbarvením, které se u některých linií mění podle ročního období. Ráda zdůrazňuje, že každý druh má své nároky a že rady vhodné pro jednoho mohou druhému uškodit. Typickým příkladem je dieta. Džungarští křečci jsou náchylní k cukrovce, a proto se u nich musí pečlivě volit krmivo i pamlsky, kdežto syrští snesou o něco pestřejší jídelníček.

Do redakce přinesla také praktický pohled na vybavení klece, který si dlouhodobě ověřuje doma. Testuje podestýlky, domečky, kola, pítka i hrabací boxy a o svých poznatcích píše bez ohledu na reklamu nebo módní trendy. Za nejdůležitější považuje dostatečnou plochu dna, hlubokou vrstvu podestýlky pro hrabání a tiché, bezpečné kolo správné velikosti. Právě tyto tři prvky podle ní rozhodují o tom, zda se křeček cítí spokojeně, nebo trpí stresem. Stále opakuje, že dobrý chov nestojí na drahých doplňcích, ale na znalosti přirozených potřeb zvířete.

Jako šéfredaktorka dbá na to, aby všechny texty v magazínu byly srozumitelné, ověřené a laskavé k čtenáři i ke zvířatům. Nemá ráda zjednodušující poučky a senzační titulky. Raději si dá práci s vysvětlením, proč něco funguje, a poradí, jak postupovat krok za krokem. Magazín považuje za nezávislý prostor, kde se o křečcích mluví věcně a bez předsudků, ať už jde o zkušeného chovatele, nebo o rodinu, která si křečka teprve plánuje pořídit. Ráda také připomíná, že křeček není hračka pro děti, ale živý tvor s noční aktivitou, který potřebuje klid a trpělivost.

Mimo redakci tráví Bohumila čas pozorováním svých mazlíčků, což považuje za nejlepší školu chovatelství. Večer sedí u klece a sleduje, jak se zvířata probouzejí, čistí si srst, plní si tváře zásobami a vydávají se na pravidelné obchůzky po svém území. Z těchto pozorování vznikají mnohé náměty na články. V jejím kalendáři nechybí ani návštěvy chovatelských výstav a setkání s dalšími nadšenci, od kterých se stále učí. Věří, že chov křečků je především o respektu, pozornosti a ochotě naslouchat tomu, co nám zvíře svým chováním sděluje.

Čtenáři se na ni mohou obracet s dotazy, náměty i vlastními zkušenostmi. Právě ohlasy chovatelů považuje za nejcennější zdroj inspirace a každý příběh o úspěšné péči nebo o překonané obtíži se snaží zúročit v dalších textech. Cílem magazínu Křečci a spol. je podle ní jednoduchý: aby každý křeček v Česku žil v čisté, prostorné kleci, jedl vyváženě a měl vedle sebe pečovatele, který mu rozumí.

Články od Bohumila Chlupáčková